Egypt

Egypt, země pyramid, faraónů, písečných pláží, zlatavého slunce a pestrobarevného vodního světa.

Egypt

Doporučujeme: Nadace Tomáš Krsek Foundation | podpora nadaných českých studentů.

Zajímavosti a tradice

Zajímavosti a tradice v Egyptě

Skarab

V pouštních píscích a dunách žije tmavý brouk, kterého je možné často vidět, jak valí přes překážky kuličku, obsahující zárodky jeho potomstva. Tento brouček byl pojmenován jako scarabeus. Už staří Egypťané v něm viděli symbol toho, co se stále obnovuje a vzniká – dali mu proto i název "Kheper" – bytí, to co přichází, vzniká.

Tyto představy, možno říci geometrické podobnosti, byly svázány se sluncem – kotoučem, které každý den se znovuzrozuje, vzniká, roste a zase odumírá, aby se tento proces stále opakoval. Slunce, dle představ starých Egypťanů, je podobné nejen svým tvarem kuličce skaraba, ale jak slunce, tak i skarabova kulička je zdrojem a zárodku všeho života. Proto skarab představoval slunce na jeho úsvitu, bůh Ra slunce na jeho zenitu a bůh Aton pak slunce zapadající. Postupně byla v egyptské mytologii některá božstva spojována a tak vzniká i "Kheperi-Ra" nebo "Osir-Kheir-Ra" apod.

Další analogií, která se postupně vyvinula, byla podobnost nebo spíše náhrada za to, co dává člověku dle starých Egypťanů možnost žít a existovat vůbec, tj. srdce. Věřili, že srdce je zdrojem příkazů pro pohyb rukou a každé části těla a navíc i smyslových činností. Srdce tedy bylo zdrojem jak fyzického, tak i duševního života. Proto při mumifikaci těla zemřelého byla věnována značná pozornost i srdci – při posmrtném vážení skutků zemřelého bylo srdce svědectvím o životě člověka a muselo být předloženo k vážení. Byl proto používán tzv. srdeční skarab, umisťovaný na mumii k jeho ochraně.

Starší Egypťané měli skaraba ve velké oblibě a tento předmět sloužil i k mnoha jiným účelům. Pro svůj magický význam byl rozšířen jako talisman, prakticky po celou dobu starověkého Egypta. Dále sloužil jako pečetidlo a často také jako ozdoba s obvyklými nápisy.

Existuje řada skarabů majících funkci oznamovací – vyjadřují buď přání (např. k novému roku nebo slouží jako upomínkové předměty), známí jsou skarabi, které dal zhotovit Amenophis III. (18. dyn. – otec Achnatonův) - na nichž jsou popisovány některé jeho činy, jako např. jeho svatba s královnou Ti, vítězství v bitvě, úspěšný hon na lvy apod. Někteří archeologové považují tyto skaraby na starověkou a prvou obdobu dnešních novin.

Z hlediska tvaru jsou rozlišováni jako broučci s rovnou spodní plochou, buď čistou nebo popsanou nápisem, často doplněným ještě obrazem některého posvátného zvířete. U některých není tělo broučka zcela detailní a zachovává pouze celkové vnější znaky. Krajním případem jsou pak tělíčka mající vypouklou část pouze podobnou brouku.

Z hlediska funkce jsou tedy používáni starými Egypťany charakterizováni i svým provedením. Skarabi jako symboly, ochránci, skarabi pečetní, často uspořádáni ve tvaru prstenu, upomínkoví skarabi – známí jsou skarabi, které dal zhotovit Thutmose III. a dával je svým oblíbeným. Poslední skupinu tvoří skarabové oznamovací, jimiž je sdělována určitá událost.

Jsou nejrozšířenějším objektem nálezů archeologů. Často se vyskytovaly na místech sloužících za starověká pohřebiště. Běžně se nacházejí skarabi zhotovení z fajansi nebo různých kamenů, méně často ze vzácných kamenů a zřídka ze stříbra nebo zlata. Barva je závislá na použitém materiálu – od tmavě modré až po bledě zelené nebo bledě modré u běžných fajansových skarabů. Velikost je velmi různá od několika milimetrů do několika centimetrů. Největší skarabové dosahují až deseti centimetrů. Mimořádně velký byl postaven v karnackém areálu v těsném sousedství posvátného jezírka.

Ve většině případů jsou skarabové provrtáni podélným otvorem na zavěšení nebo uchycení do prstenu. Otvor je značně rozšířený na svých koncích, uprostřed je menšího průměru, často nesouosý, podle toho, jak bylo vrtáno z obou stran. Pro svoji značnou rozšířenost jsou skarabové zdrojem sběratelského úsilí, mimo originály existují i mimořádně dovedné nové napodobeniny, které může rozeznat jen odborník.

Velká pyramida

Velká pyramida leží přesně v jedné třetině vzdálenosti rovníku od pólu a zároveň v centru celého obydleného světa, jak v době stavby pyramidy, tak i dnes. Byla-li pyramida postavena na tak význačném místě opravdu úmyslně, museli její stavitelé znát geografii mnohem lépe, než pozdější Egypťané, vázaní prakticky k oblasti kolem Nilu. A znali mnoho i mimo geografii. Mnozí lidé si to alespoň připouštějí po studiu geometrie pyramidy, jako např. Rudolfo Benarides ve své knize Dramatické proroctví Velké pyramidy.

Pyramidální palec je jednotka měření délky, použitá při stavbě Velké pyramidy. Není to jednotka zvolená náhodně, ale odvozená ze zemských rozměrů podobně, jako náš dnešní metr. Pyramidální palec (25,4264 mm) dává po vynásobení číslem 25 délku tzv. "posvátného lokte" (635,66 mm). Toto číslo po vynásobení deseti miliony dává délku polárního poloměru (6356,6 km). Jinými slovy, "posvátný loket" je desetimiliontá část zemského polárního poloměru, který je moderními astronomy odhadován na 6356,521 km. Přesné délky pyramidálního palce i "posvátného lokte" lze nalézt vyznačené u vchodu do předsíně hlavní královské hrobky.

Egyptský kříž

V egyptských reliéfech a malbách, počínaje Starou říší, se objevuje velmi často znak, mající význam narození, života, žití, atd. Lze ho spatřit v rukou bohů a žen, event. i v rukou mužů, neknězů, při činnosti, se zmíněnými pojmy úzce souvisejícími.

Podle některých autorů vyjadřuje znak spojení symbolů aktivity a pasivity a má tak podobný význam, jaký bývá připisován všem křížům ve starověku. Jiní předpokládají, že symbol představuje magickou smyčku s kouzelnou mocí, svazující zvláštní kombinaci elementů, tvořících živé individuum a tvořících tak znak života. Podle dalších horní kružnice značí Slunce na horizontu, vyjádřeným vodorovnou čarou. Svislá čára v tomto případě znázorňuje spojení vesmíru se zemí. V symbolu lze též spatřovat prosícího člověka s rozpaženýma rukama, či symbol ukřižování. Tvar symbolu lze odvodit z tvaru obětní lžíce. Podle nejobecnější interpretace vyjadřuje symbol kombinaci pozitivního a negativního jako např. Světlo a tma, muž a žena či život a smrt.

Mumie faraónů

O Egyptě lze hovořit dlouho, protože je to země podivuhodnější, než kterákoliv jiná a má také veliké množství neobyčejných a krásných památek. Jeho rozsáhlou sbírkou je káhirské Egyptologické muzeum. Tam v sále č. 52 jako magičtí poslové tajemství vzdálené minulosti zírají na nás mumie králů starobylého Egypta. Vidět královské mumie je velice působivý zážitek. Vzbuzují naši představivost a vedou nás k přemýšlení o životě a smrti dávných faraónů a jejich lidu, tvůrců egyptské historie a konečně v nás vyvolávají obdiv. Vidouce je zabalené do prostých balzamačních látek a uložené do jednoduchých dřevěných rakví vzbuzují však i lítost. Toto byli kdysi velcí egyptští vládci, před nimiž se třásl tehdejší svět. Toto byli ale také zástupci bohů na zemi a především neomezení vládci nad osudy svých poddaných ve feudálním období Egypta. Některé mumie mají dobře zachované rysy tváře, v nichž se dá ještě poznat jejich individualita. Např. mumie Seti I. a Ramesse I. i mnohé jiné, prozrazují charakter žijících mužů s mnohem větším dojmem, než poměrně stylizované sochy. Staří Egypťané zřejmě dobře ovládali balzamování mrtvol. Za staletí byla balzamace provedena na ohromném množství lidí. Na světě téměř neexistuje muzeum, které by se nechlubilo exemplářem egyptské mumie. Má ji například i Buchlovský hrad. Co jsou to mumie a jaká byla technika mumifikace? Za jakým účelem se prováděla a kdo byli mumifikátoři? Existují mumie jenom v Egyptě?

Slovo mumie je perského původu a označoval se jím původně asfalt. Později se výraz mumie užíval pro všechno, co zaschlo v přirozeném stavu a konečně termín byl aplikován na konzervovaná těla, někdy také ponořovaná do asfaltu, jako jednoho z vnějších mumifikačních materiálů.

Staří Egypťané se věnovali mrtvým s větší péči než živým. Souviselo to s jejich světovým názorem. Věřili v posmrtný život a nesmrtelnost duše. Z toho důvodu smrt nepředstavovala pro Egypťany žádnou hrůzu. Věřili v "AMENTI" – jakousi zemi západu či příbytek blažených, do něhož vejde jen ten, jehož tělo se bude nacházet v přijatelném stavu. Z tohoto důvodu tedy mumifikace musela být podstatnou součástí náboženství Starého Egypta. Účelem bylo pochovat tělo neporušené, aby se tak stalo božským a mohlo se znovu objevit jako slunce a dosáhnout nesmrtelný život. Jelikož nemohlo nastat zmrtvýchvstání bez těla, nemohlo se pro osud krále nebo nějakou důležitou osobu přihodit nic horšího, než když se jejich mumie ztratila.

V předhistorické době hrála velkou úlohu mumifikátora sama příroda. Egypt patří k nejsušším zemím ve světě a tak v prvopočátcích uctívání kultu mrtvých postačilo zabalit mrtvého do zvířecí kůže a uložit do hrobu, vykopaného na okraji pouště. Vlhkost těla se postupně vypařovala v horkém písku a tělo vyschlo v mumii.

V průběhu prvních tří dynastií byly královské hroby vykopány hluboko v zemi, obložené cihlami a nad nimi byla provedena nadstavba. Tělo bylo jednoduše zabaleno do plátna a bez balzamování uloženo do dřevěné rakve nebo kamenného sarkofágu. Byla to opět pouze přírodní mumifikace a její výsledek byl velmi nedokonalý. Proto se přikročilo k balzamaci.

Naše první informace o procesu mumifikace jsou z počátku IV. dynastie. Zprávy o tom se nám zachovaly nepřímo přes Horodota, Diodora a Lukina. Je však možno generalizovat, že způsob přípravy mumií měl svůj vývoj a různil se podle postavení zemřelého a podle sumy peněz (zlata, látek, dobytka atd.), kterou jeho příbuzní byli ochotni za balzamování vysázet.

Balzamování bylo vysoce kvalifikovaným zaměstnáním, shrnujícím zkušenosti lékařů i kněží. Ale balzamátoři nebyli lékaři, byla to kasta, které se všichni štítili. Metoda balzamování byla velice důkladná a příklady její efektivnosti můžeme vidět právě na mumiích faraónů.

Po smrti byl mrtvý položen na mumifikační stůl a jeho tělo bylo omýváno vodou z Nilu. Potom byly z těla některé vnitřní orgány vyjmuty. Takřka u všech mumií byl vyjímán mozek, v Luxoru nosem, v Memphidě řezem v krajině týlní. Do lebeční dutiny pronikali měděnými háky nosními otvory, eventuálně vstřikovali dovnitř louh, který rozpustil mozkové tkáně, které se pak daly vyplavit. Ostatní vnitřní orgány byly z těla vyjímány dlouhým řezem pazourkovým nožem po levé straně těla. Pouze srdce bylo z počátku ponecháváno na místě, neboť bylo potřeba u Osirisova soudu pro vážení na vahách pravdy. Později se také vyjímalo a na jeho místo se dával amulet-srdeční skarab. Srdce se pak položilo vedle mumie. Ostatní vnitřní pomíjející orgány (plíce, játra, žaludek a střeva) byly umístěny do čtyř uren známých jako nebeské nádoby či canopické nádoby, kde byly chráněny přidáním sody a aromatických koření. V případě Tutanchamona bylo ještě provedeno obvázání mumifikovaných orgánů a jejich uložení do zlaté napodobeniny velké rakve před vložením do nebeských nádob. Tyto nádoby byly obyčejně z alabastru nebo trakotu a jejich zátky znázorňovaly božstva, předpokládaná na ochranu mrtvého. Canopické nádoby byly v případě Tutanchamona vloženy do alabastrové skříňky a tam střeženy 4 bohyněmi: Isis – střežila játra, Nephis – plíce, Nejth – žaludek a bohyně se škorpionem na hlavě, Selkis, střežila střeva.

Prázdná tělesná dutina mrtvého byla vymývána palmovým vínem a jinými aromaty. Potom bylo tělo na 72 dnů uloženo do louhu sodného, kde se konzervovalo. Po vyjmutí se dále potíralo cedrovým olejem a aromatickými pryskyřicemi. V balzamační době bylo tělo v moci Anubise, v některých případech i delší dobu. Tak např. mumie královny Meresankh III. ze IV. dynastie byla připravována po dobu 272 dní. Potom bylo tělo pokryto sodou přírodního složení, která napomáhala vysoušení a působila opět jako konzervační prostředek. V některých případech se oddělovalo maso od kostí a prostor mezi kůží a kostmi se vyplňoval koudelí. Dutina mozková byla také vyplňována pryskyřičnými látkami. Aby tělo nesplasklo, byly vnitřní dutiny břicha rovněž vyplněny koudelí namočené v pryskyřici, kalafuně nebo asfaltu. Posléze byla mrtvola zavinuta do lněných nebo bavlněných obinadel napuštěných pryskyřicí. Po dobu zavinování byly zpívány příslušné modlitby a na zavinovací látku byly vylévány různé masti: myrtový olej, cedrový olej, vosk, kaučuk atd. Mezi vrstvy obvazů byly vkládány určité předměty, každý určen pro nějaký účel. Byly na nich texty zpěvů a požehnání kněží. Kněz totiž po dobu 70 dní mumifikace odříkával modlitby a zaklínání, která zabezpečovala mrtvému bezpečnou cestu k Osirisovi, kde zemřelý znovu ožije a obdrží věčný život. Zabalení mumií bylo vpravdě umělecké.

Královská mumie byla takto úplně zabalena, amulety a ozdoby byly na místě. Mumie byla dále zahalena do rubáše a převázána příčnými a podélnými vázáními. Nejvyšší kněz dal konečné požehnání: "Žij znovu, žij věčně, nyní jsi mladý jednou provždy!" Poté se začal vlastní pohřební obřad.

Stěny hrobu byly vyzdobeny scénami ze života zesnulého. Věřilo se, že v těchto malbách jsou magické síly, které slouží mrtvému jako nová skutečnost, jako odraz jeho pozemské existence. Proto vesměs nacházíme v hrobech, které byly předpokládány jako nebeské sídlo, celou historii zesnulého zobrazenou na stěnách. "Sídla blažných", pohřebiště, byla budována na západě, tam kde "bůh Slunce sestupuje každý večer do svého hrobu." Protože Ka nepřestává existovat v balzamovaném těle, musely být do hrobu přinášeny oběti a zásoby potravy, aby mrtvý nepociťoval hlad ani žízeň. Toto je znázorněno symbolicky na reliéfech a malbách mastab a skalních hrobů, ale naturalie se přinášely kněžím skutečně.

Výše bylo popsáno nákladné mumifikování králů nové říše. Existovalo však několik jiných techlologických postupů, především levnějších, které se užívaly v dřívějších dobách nebo u osob méně vznešených. V jiných dobách se balzamační způsoby celkem nepatrně lišily, právě tak jako i bohové, chránící vnitřnosti, mohli být jiní. (např. Imseti s lidskou hlavou, bohové s opičí, jestřábí či vlčí hlavou, atp.).

Řecko-egyptské mumie z ptolemaiovské doby se liší od staroegyptských tím, že jsou pomalovány realistickými a mnohdy velice pestrými portréty zemřelých. Malovaly se voskovými nebo temperovými barvami na dřevěné desky, které se kladly zavinutým nebožtíkům před tvář. V XVIII. až XX. dynastii, kdy balzamování bylo velice dokonalé, se opatřovaly mumie také maskami a do rakve jim byla dána tzv "Kniha smrti", psaná na papyrusu. Byl to jakýsi průvodce, který měl sloužit zemřelému na jeho pouti k Osirisovu soudu.

Jako kuriozitu je možno ještě uvést, že některé mumifikační metody malých dětí byly velice zajímavé, vkládali je do hrnce s medem. Také ve Starém Babyloně bylo oblíbeným způsobem konzervace naložit mrtvolu do medu nebo do vosku. Alexandr Veliký, který zemřel právě v Babyloně, byl prý rovněž zalit do medu a teprve po svém převezení do Memphidy nabalzamován po egyptském způsobu.

Ve starém Egyptě byla balzamována různá zvířata, hlavně emblémy bohů, memphiští býci Apisi, krokodýli, kočky, opice, ibisové, atd. Velké Ibisarium, kde je uloženo statisíce mumií ibisů a sokolů, je v Sákkaře a dále V Tuna El Gebelu, kde jsou také ohromné podzemní skladiště tisíců mumifikovaných opic. Byla mumifikována i oblíbená domácí zvířata. V podzemních hrobkách Serapea v Sákkaře byly nalezeny obrovské sarkofágy pro mumie býků Apisů.

Na konci Nové říše se moc v Egyptě stále více zeslabovala a neměla dostatek autority, aby ochránila královské hroby před ničiteli. Střežení královských mumií bylo téměř nemožné. I dělníci, pracující v královských hrobkách, když neměli i po několik týdnů příděly potravin, byli nuceni vykrádat hrobky a hanobit mrtvé krále a šlechtice, bez ohledu na víru o posmrtném životě. I když vykrádače při dopadení čekal krutý trest, ve vykrádání hrobů se pokračovalo. Tak byli velcí faraóni XVII. až XX. dynastie okradeni obyvately thébské nekropole o svůj cenný majetek. Přímo její správce byl hlavní viník, odpovědný za vyloupení královských hrobek Amenophise III., Seti I., a Ramesse II. Vykrádání hrobů bylo všeobecné i za Achnatona. Zloději navštívili i hrob Tutanchamonův, ale naštěstí ho nezplundrovali. V době vlády Horemhaba byl vykraden hrob faraóna Thutmose IV., ale Horembab nařídil provést pohřeb znovu.

Aby se čelilo okrádání, bylo 9 královských mumií zazděno v boční místnosti hrobu Amenophise II., a mumie Ramesse II. byla přenesena do hrobu Seti I. Jelikož ani zde se nejevily v bezpečí, byly obě mumie přeneseny do hrobu Amenophise I.

V období XXI. dynastie za faraóna Hrihora bylo konečně rozhodnuto, aby královské mumie byly přeneseny do společné komory vytesané ve skalní stěně na jih od Dejr al-Bahrí. Zde konečně velcí faraóni Ahmose I., Thutmose III., Seti I., Rames II. a jiní našli odpočinek až do roku 1875 našeho letopočtu. Tohoto roku totiž objevili úkryt feláhové z obce Kurna a vykrádání mumií se začalo opakovat. Teprve v roce 1881 jeden z pachatelů, Abd El Rasa, přivedl k mumiím egyptologa Emila Brugshe. Bylo tam nalezeno téměř 40 mumií se zbytky záhrobní výbavy. V roce 1898 Loret otevřel hrob Amenophise II. s jeho mumií v originálním sarkofágu a v témže hrobě také mumii Thutmose IV., Amenophise III., Ramesse IV., V. a VI. a jiné – celkem 13 mumií.

Mumie objevené Brugschem byly přeneseny do Káhirského muzea v roce 1881, mumie objevené Loretem pak v roce 1901. Zde snad konečně našly klid a bezpečí před zloději. Jsou uloženy v sále mumií, který má číslo 52. Z předchozího textu je patrné, že tam není mumie Tutanchamona, jehož hrob objevil Carter v roce 1924. Mumie zlatého faraóna je v Údolí králů, v jeho hrobě v původním sarkofágu. Při otevření sarkofágu docházelo k rychlé zkáze mumie a proto bylo rozhodnuto ponechat ji na místě.

Z vědeckého hlediska jsou mumie faraónů svědectvím úsilí starých Egypťanů o zachování těla a přináší také světlo o vývoji a umění balzamování. Z tohoto hlediska mají také nevyčíslitelnou cenu. Ale jakoby ani tato skutečnost nestačila, nové rentgenické průzkumy některých mumií prokazují, že uvnitř mumií jsou skryty další nesmírně cenné poklady, jejichž přesnou cenu se nikdo neodvažuje vyčíslit.

Už v minulosti se vědělo, že některé mumie mají do očních důlků vsazeny drahokamy. Nyní se zjistilo, že některé mumie jsou vyplněny krásně vypracovanými šperky ze vzácných kovů a drahých kamenů. Prozatím se tyto skvosty našly v největším množství u faraónů Ameophise I., Seti I. a Thutmose III. Rovněž v tělesných pozůstatcích královny Nodjmet jsou šperky. Kromě nich se podobnými, i když menšími poklady, může pochubit dalších 25 mumií egyptských panovníků. Za jejich vyhaslými očními důlky jsou cenné drahokamy, nádherně broušené.

V tělesných dutinách se nacházejí amulety ve formě skarabů a různé jiné zlaté a drahokamové sochy a podobné předměty.

Je nutno podotknout, že mumie některých faraónů jsou poškozené zloději (mají např. ulomené prsty, zlomené ruce, atd.). Lékařské studium mumií prokázalo, že např. řada faraónů byla obřezána, že faraónové Amenophis III., otec Achnatona, Tutanchamona, trpěl bolestmi zubů, faraón Ramesse II. se za života čistě holil atd. Lékařsky bylo také pevně stanoveno v kolika letech zemřeli.

Umění mumifikace v Egyptě je starší než 5000 let. Z počátku bylo prováděno i Římany, kteří okupovali Egypt, ale brzo nato bylo jimi mumifikování v Egyptě zakázáno. Mumifikování ovládaly i jiné staré národy, jejichž mrtvoly zámožných byly takto zaopatřovány.

Autor článku: Martina M., Faraon.wz.cz

TOPlist